Kryštof

Mám moře skryté v hoře z tenkých stěn,
až naplní mě, odpustím ho ven
a pak ve mně zhasne všechno to krásné, já zůstanu stát
na jednom z jeho břehů akorát...

A roztříštím rým něhou bodláčí,
rezonancí v kruhy se stáčím
do prázdných rámů...
Vodopádů stín květinám smáčí
listy do vín, v dužinách kráčím
porcelánům.


Slzivou bouří zapírám výlety snů,
trombóny třpytu roztroubí je v hlas,
vyřčené potají, hned u rtů zatajím a skryju v list,
až v nebezpečném bezpečí svému moři začnu číst...

Že roztříštím rým něhou bodláčí,
rezonancí v kruhy se stáčím
do prázdných rámů...
Vodopádů stín květinám smáčí
listy do vín, v dužinách kráčím
porcelánům.