Lucie Bílá

Stmívá, nějak náhle se stmívá,
marně vzpomínky skrývám stěnou zapomnění.
Stejně přijdou a nic je v pravdu nepromění
jsme si dál tak vzdálení.

Zvláštní pocit prázdnoty vzrůstá,
i když vím, že jsi tu zůstal.
Jsem zas opuštěná.
Něco říkáš a vůbec nic to neznamená,
co nám zbývá, půjdem spát.

Tvé rty líbám, tvou dlaň mám,
a půlnoc tmou nás chrání.
Pak se vzbudím, všechno zas jen studí,
zas byl tu sen jen přání.

Svítá slunce málem už pálí,
snad i tobě se zdáli ty sny které já mám .
Každý z nás dvou se tajně vrátil ke vzpomínkám.
Každý z nás dvou zvlášť a sám.

Býval mráz,
mrak slunce zas.
A stejně tvá ruka hřál.
Co z lásky zbývá,
mě se dál zdá živá.
Mě ještě zdá se stálá.

Vstávej, o té lásce mi říkej
a já přijmu to z díkem,
všechno vrátí se k nám.
Zas mě líbej ať na vzpomínky zapomínám
jen těch krásných víc ať mám.