Vladimír Merta

Omamná květina pravdy

Hledal jsem pravdu s hlavou zakloněnou do nebe

A zakopl o člověka, který se jí bojí

Hledal jsem lék proti slabosti a našel sebe

Lekárníka o berlích as bílou holí


Listy poznání padají z ráje tiše do klína

Jablka zrají a v ůstech trpce bolí

Pravda je omamná květina

Slabé nezabije a silné nezahojí


Našel jsem cestu jinými dávno opuštěnou

Kráčel po ní za pravdou na obě dvě strany

Byl chvíli mužem a chvíli ženou

A ztrácel za ně síly v obou dohromady


Listy poznání padají z ráje tiše do klína

Jablka zrají a v ustech trpce bolí

Pravda je omamná květina

Slabé nezabije a silné nezahojí


Trhal jsem květy vlčích máků do herbáře

Kladl je mezi pijáky a stránky slabikáře

Hledal jsem básníka, ktery umi trpět a nenaříká

A našel sebe: napůl světce, napůl podvodníka


Ztracená sklíčka pravdy

Zrníčka obilí, roztroušená v polích

Nutí nás, abychom chodili ohnutí

Ale sehnout se pro ně do bláta, to nedovolí


Pravda je omamná květina

Slabé nezabije a silné nezahojí

Hledejte po barvě, po vůni, poslepu

Hledejte o berlích, třeba s bílou holí