Karel Plíhal

V ^D lastní krví slunce kreslí ^Ami na skla oken krajinky,
^Hmi odevšad se na zem snesly ^A utahané vzpomínky,
^D otvírám jim do předsíně, z ^Ami ouvají si botičky,
hn ^Hmi ed se ženou do kuchyně n ^A a slaninu s vajíčky.
R: Každá ^Hmi má jméno ^G holky, se kte ^A rou jsem někdy c ^D hodil,
každá zn ^Hmi á všechna př ^G ání, co jsem z ^A a ta léta m ^D ěl,
každá v ^Hmi í, kdy jsem p ^G omáhal a kd ^A y jsem zase šk ^D odil,
každá z n ^Hmi ich je tou l ^G áskou s velkým ^A eL.
2. Než se nají, tak jim stelu ve své noční košili,
snad si je moc pouštím k tělu, ale kam by chodily,
vykoupané, nakrmené jdou si se mnou povídat,
dokud nás čas nezažene jít se řádně nasnídat.
R: