Wabi Daněk

Nás bylo sedum romantiků

netušících že se všechno mění

A stačilo pár okamžiků,

patnáct let to vlastně tolik není

Však sotva v pátek odhoukaj,

to pomyšlení každého z nás svádí

svý tělo sádlem obalený

napasovat do maskáčů z mládí.



Léta krásy nepřidaj

a nevyléčej naše ztuhlý hnáty

Však v uších pořád zvoní blues,

co zpívaly nám telegrafní dráty

Zas jdeme známym údolím,

tak jako v časech naší zašlý slávy

A slova městem neředěná

snášejí se do vyrezlý trávy.



Pak čaj s příchutí jedličí

a cigaretu zapalovat třískou

A kytaru vzít do klína

a zpívat si tu píseň kdysi blízkou

Text není žádnej Kainar,

dávno víme všichni že je vlastně hloupá

Tak proč nám slzí oči -

není přece vítr a kouř vzhůru stoupá



Pak je tu konec víkendu

a všechno je jak v obráceným filmu

Každej si schová do kapsy

ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu

Ten uhlík, to je jistota,

že všedními dny člověk nezmagoří

Čas od času se podívá a řekne:

Je to dobrý - ještě hoří ...