Agogh

Bezesnou nocí poutník sám bloudí,
neznámou krajinu zároveò zná,
myšlenky divné se v mozek loudí,
snad za to za všechno mùže jen tma.
Utekl od lidí a chtìl být sám,
doufal, že v pustinách nalezne klid,
namísto toho nìkam je hnán,
cosi ho nutí tam dopøedu jít.

Bloudíme tmou,
èernou a zlou
Osudu hrou,
jedinou cestou ven je naše Smrt…

Jen Luna bledá dává mu sílu,
tak letí a letí, sám neví kam,
snad jeho duše dojde tam míru
a jenom vìøí, že není to klam.
Údolím Smrti vede ho cesta,
koneènì zastavil, tady má být,
hlavou mu bìží obrazy mìsta
a jeho duše už pøestává žít.

Bloudíme tmou