Hana Zagorová

Za zvuku harmonik

Můj klaune lehounký

s tvářemi od mouky

z Montmartru kouzlíš Petřín.



Ty, bez všech potíží

v Praze i v Paříži

pod kůži víš, jak se vetřít.



Za zvuku harmonik po dlažbě kroužíš,

ty klaune kroužíš, němý a svůj.

Když tóny zazvoní, touha mě souží.

Tvé šminky voní, já volám, stůj!



Valčík je v Paříži i v Praze stejný,

ty klaune, po dlažbě pluj

a věčnou iluzi dej mi,

že svět je jeden a můj.

Za zvuku harmonik nad louží kroužíš,

ty klaune kroužíš, věčný a svůj.



Montmartre s Petřínem, ať jasmín promine,

valčíkem stejně víc voní.

A ty klaune lehounký s tvářemi od mouky

vrátíš se stejný jak loni.



Za zvuku harmonik po dlažbě kroužíš,

ty klaune kroužíš, němý a svůj.

Když tóny zazvoní, touha mě souží.

Tvé šminky voní, já volám, stůj!



Valčík je v Paříži i v Praze stejný,

ty klaune, po dlažbě pluj

a věčnou iluzi dej mi,

že svět je jeden a můj.



Za zvuku harmonik po dlažbě kroužíš,

ty klaune kroužíš, němý a svůj.

Za zvuku harmonik po dlažbě kroužíš,



ty klaune kroužíš, věčný a svůj.