začíná ráno
po prospané noci
slunce už hoří
jako radost hřeje
noc má dohráno
probouzí se mloci
a v díře tchoří
starý tchoř se směje
v rybnících štiky
vesele si plavou
a starý skokan
kuňká žalm na hrázi
větve od osiky
jsou jelenu stravou
v ohradě klokan
přeskakuje mlází
u řeky v křoví
hašteří se ptáci
v zobáku tráva
zřejmě k uhnizdění
ženy i vdovy
chystají se k práci
někdo se vdává
jiný zase žení
uprostřed smrčí
zastíněna kmeny
skrytá je v šeru
tichá mýtina
na ní se krčí
bez hodnotné ceny
malinká věru
malá květina
jinde by kvetla
tu pláče a chřadne
okvětní listy
stále zavřené
od slunce světla
málo je zde za dne
to pouze místy
tu tmu prožene
květ prosí smrky
ať uhnou korunou
by mohl zříti
slunce ve výši
však jejich krky
znají září slunnou
a prosbu kvítí
stromy neslyší
kdybych směl kvésti
někde kde je louka
a znáti jemnou
záři sluneční
proč nemám štěstí
růst kde vítr fouká
proč zde nade mnou
lesní větve ční
snad mrak se snese
z blankytného nebe
uslyším hromy
působící trému
a pak zde v lese
kde mne přítmí zebe
přerostu stromy
k slunci zlatému
oblaka ale
deštěm nepomohla
a malý kvítek
přestal věřiti
dal štěstí vale
naděj se v něm zohla
začal mít výtek
ke svému žití
vadnoucí blizna
v kuse slzy roní
na listy hnědé
smutkem povadlé
tohle je tryzna
ani pyl nevoní
v krajině šedé
v lese zapadlé
najednou smrčí
začlo rychle klesat
a kvítek opět
zůstal v doufání
překvapen mlčí
pak začíná plesat
a může opět
slunce svítání
tenhleten omyl
přetrval jen krátce
to byl sen kvítku
pak zapáchla síra
život se zlomil
o zbytku jen v zkratce
končím povídku
květ nám umírá
začíná ráno
po prospané noci
slunce se nese
po obloze běží
noc má dohráno
probouzí se mloci
v smrkovém lese
zvadlé kvítí leží
po prospané noci
slunce už hoří
jako radost hřeje
noc má dohráno
probouzí se mloci
a v díře tchoří
starý tchoř se směje
v rybnících štiky
vesele si plavou
a starý skokan
kuňká žalm na hrázi
větve od osiky
jsou jelenu stravou
v ohradě klokan
přeskakuje mlází
u řeky v křoví
hašteří se ptáci
v zobáku tráva
zřejmě k uhnizdění
ženy i vdovy
chystají se k práci
někdo se vdává
jiný zase žení
uprostřed smrčí
zastíněna kmeny
skrytá je v šeru
tichá mýtina
na ní se krčí
bez hodnotné ceny
malinká věru
malá květina
jinde by kvetla
tu pláče a chřadne
okvětní listy
stále zavřené
od slunce světla
málo je zde za dne
to pouze místy
tu tmu prožene
květ prosí smrky
ať uhnou korunou
by mohl zříti
slunce ve výši
však jejich krky
znají září slunnou
a prosbu kvítí
stromy neslyší
kdybych směl kvésti
někde kde je louka
a znáti jemnou
záři sluneční
proč nemám štěstí
růst kde vítr fouká
proč zde nade mnou
lesní větve ční
snad mrak se snese
z blankytného nebe
uslyším hromy
působící trému
a pak zde v lese
kde mne přítmí zebe
přerostu stromy
k slunci zlatému
oblaka ale
deštěm nepomohla
a malý kvítek
přestal věřiti
dal štěstí vale
naděj se v něm zohla
začal mít výtek
ke svému žití
vadnoucí blizna
v kuse slzy roní
na listy hnědé
smutkem povadlé
tohle je tryzna
ani pyl nevoní
v krajině šedé
v lese zapadlé
najednou smrčí
začlo rychle klesat
a kvítek opět
zůstal v doufání
překvapen mlčí
pak začíná plesat
a může opět
slunce svítání
tenhleten omyl
přetrval jen krátce
to byl sen kvítku
pak zapáchla síra
život se zlomil
o zbytku jen v zkratce
končím povídku
květ nám umírá
začíná ráno
po prospané noci
slunce se nese
po obloze běží
noc má dohráno
probouzí se mloci
v smrkovém lese
zvadlé kvítí leží