Snad kdesi za Piavou leží takový člověk jako jsem já, naslouchá písni železa, hledá a nalézá. Čas po něm jak vítr po žitě běží, a žito, a žito zrá.
Plátno za plátnem děj napíná, někdy to není ani krajina. To vše se zkřivilo v číhavý dřep a posunčinu podezřelou. Před Piavou za Piavou, leč mlýna dva melou, poslední rytmikou žhavou dvou srdcí tep.
Lístky si psáváme malé jež nedojdou. Myslím na tebe stále, bratře za vodou. Nemyslím na mosty stržené, neklesám, rostu a my se spolu sejdeme uprostřed mostu.
Stačí mi lupen, nebo hvězdy pád, bych z něho vyčetl slze. Pozdravuji tě nastokrát, však nevidím tě v mlze. Jsi asi hnědý jako zem, takový jsme tu všici. Však svítíš krásným úsměvem, ten úsměv vidím, je mou večernicí.
Plátno za plátnem děj napíná, někdy to není ani krajina. To vše se zkřivilo v číhavý dřep a posunčinu podezřelou. Před Piavou za Piavou, leč mlýna dva melou, poslední rytmikou žhavou dvou srdcí tep.
Lístky si psáváme malé jež nedojdou. Myslím na tebe stále, bratře za vodou. Nemyslím na mosty stržené, neklesám, rostu a my se spolu sejdeme uprostřed mostu.
Stačí mi lupen, nebo hvězdy pád, bych z něho vyčetl slze. Pozdravuji tě nastokrát, však nevidím tě v mlze. Jsi asi hnědý jako zem, takový jsme tu všici. Však svítíš krásným úsměvem, ten úsměv vidím, je mou večernicí.